Není to jen tak, říct ANO na celý život..

Teda já nevím. Přijde mi, že letos je to léto nějak zvláštní. To období, kdy je opravdu letní počasí a teplo dlouhou dobu tentokrát snad ani nebylo. Vždycky jen pár dní a pak výkyv do chladna.
Chvíle, které jsem strávila u vody a opalovala se bych spočítala na prstech jedné ruky. Grilovačku jsme stihli jen jednu. Respektive, teprv proběhne, takže k dnešku je skóre 0. Výletů pár. 

Doufám, že ostatní jsou na tom líp. Ale co jsem tak pozorovala, dost lidí je na tom podobně. 

Jinak ale léto 2017 považuji za krásné.

Odstartovala ho naše červnová svatba. A všechno se teď dál ještě pořád veze na té hezké posvatební vlně. Včera jsme měli výročí 2 měsíce manželství. 

Strašně si to užívám.

Jo a snídaně do postele po svatbě jsou super stejně jako i jindy. Jelikož miluju vaření a food styling, tak mě baví je připravovat odjakživa. Klidně i sama sobě. Ale pro něj samozřejmě je to zábavnější.
To píšu, protože jsem od někoho slyšela, že takové opečovávání manžela mě za chvíli přejde.

 

---

Za poslední rok v mém životě proběhlo hodně změn i pádů a kotrmelců. Člověk si pak o to víc cení klidných období, kdy život prostě jen tak plyne. 

Díky všemu, čím jsem si prošla, si také mnohem víc uvědomuji, jak věci, které mnohdy považujeme za samozřejmé a vůbec o nich nepřemýšlíme, - jako život sám, nebo přátelství, nebo zdraví - vlastně vůbec samozřejmé nejsou. 

Aby bylo jasno, tenhle článek není tak úplně pohodička, takže komu se zrovna dnes nechce číst žádná "zásadní témata", ať raději nepokračuje.

---

Zastávám názor, že svatba není jen o tom krásném.

Jak řekl náš oddávající: 

"Ono to není jen tak, udělat rozhodnutí, že s někým chcete strávit celý život."

---

Pokud se rozhodnete vdát, vlastně tím tomu druhému říkáte, že to s ním vydržíte i tehdy, když na vás bude protivný, když bude nemocný a bude mu špatně, když třeba přijde o práci, nebo zbankrotuje, bude mít problémy, bude mít depku... 

Za celý dlouhý život se toho může stát hodně. V dnešní době je velice snadné se dostat do dluhů či ztratit práci.
I dnes okouzlující úspěšný podnikatel, kterému nic neschází, může za pár let zkrachovat.
Dnešní doba nenahrává ani lidskému zdraví. Jak fyzickému, tak duševnímu.

Tohle nejsou žádné důvody k depresi. To je jen čistá realita, s kterou by měli lidé před vstupem do manželství počítat.

Možná proto se dnes tolik lidí bojí sňatku. I když žijete s někým ve společné domácnosti, i když máte třeba děti, pořád z toho můžete v nejhorším vycouvat poměrně snadno. Vycouvat z manželství tak jednoduché už není...
Ono se snadno řekne "být spolu v dobrém i ve zlém". Ale když to zlé skutečně přijde, ne každý to zvládne. Hodně lidí pak raději volí vlastní pohodlí, než starosti po boku toho druhého.

---

Já měla ve své hlavě vždycky jasně dáno, že pokud se mám někdy vdát, nechci se rozvádět.

Proto pro mě svatba a zasnoubení představovaly nejen radost, ale i starost.

Přemýšlela jsem o tom, co všechno se může stát. Jestli, pokud přijdou problémy (a je jasné, že dřív nebo později přijdou), máme šanci je s našimi rozdílnými povahami zvládnout. 

Jestli já s tím, jaká jsem, můžu být zrovna pro tohohle kluka dobrou manželkou. Jasně že se budu snažit ze všech sil jí být. Ale budu právě takovou, jakou vedle sebe, k tomu jaký on je, potřebuje?

Možná někomu přijde divné, že něco takového řeší nevěsta před svatbou. Vždyť na svatbu se má přece každý euforicky těšit... 

Tak aby nedošlo k mýlce. Věděla jsem celé ty roky, co jsme spolu, že si ho chci vzít a taky, že ho perfektně znám a on mě.
Ale zároveň jsem chtěla být i zodpovědná. 

Ne jen zamilovaná holka, která si ho teď vezme, ale pak po letech selže.

Někteří lidé mi tvrdili: "Nemáš být z čeho nervózní, v nejhorším se vždycky můžeš rozvést." Tak vážení, tento názor fakt nechápu! Nechápu ani, kam jsme jako lidstvo došli, pokud uzavíráme manželství s tímhle přístupem.
Láska má být stoprocentní a bez záchranné brzdy. Pokud to pak nevyjde, to je život. Ale brát se s tím, že se kdyžtak zas rozvedeme... tak kde to jsme?!

Už od střední školy mám jedno životní heslo: 

"Vždycky se chovej tak, jak by ses choval, kdybys věděl, že ti zbývá poslední hodina života. Protože i taková chvíle jednou přijde a nikdy nevíš, kdy to bude."

Obsah toho je, že pokud někdo ví, třeba díky vážné nemoci, že z tohoto světa bude muset odejít, snaží se uspořádat si život, omluvit se těm, kterým ublížil, říct těm, co je má rád, že je má rád. Někteří ale to "štěstí" nemají, nestihnou to. Nějaká náhlá tragedie je odtud vezme nečekaně. 

A já bych skutečně nerada jednou např. ležela někde na silnici pod autem, věděla, že už svého muže nikdy neuvidím a že jsme se ráno před odchodem do práce pohádali a já už se nemůžu omluvit. A že poslední, co jsem mu v životě řekla, nebylo to, jak moc ho miluju. Proto se také snažíme každou hádku vyřešit před odchodem z domu a večer, než jdeme spát.

---

Dnes máme 2 měsíce po svatbě a já vím, že vzít si ho, bylo nejlepší rozhodnutí a jakékoli jiné by mi utrhlo srdce. Vím, že jsem k tomu přistoupila zodpovědně a nic nepodcenila.

Oba víme i to, že život může přinést cokoli. A ano, počítáme s tím. 

Nemůžu mu slíbit, že ho budu milovat do konce jeho života, ale vím, že do konce toho mého ano.

A že mě bude vždycky těšit dělat mu snídaně do postele, péct nedělní bábovku a starat se o něj. Protože o koho jiného, než právě o manžela?

Zatím nemáme děti, ale pokud přijdou, i tak bude manžel číslo 1. Protože když není šťastné samotné manželství, není šťastná ani rodina. A doplácejí na to právě nejvíc ty děti.

No a jelikož on mi i po víc než 5 letech vztahu pořád nosí kytky "jen tak", pomáhá s úklidem sám od sebe, nebo uvaří večeři, protože se o mě taky rád stará a baví ho to, myslím, že máme docela dobře našlápnuto.

Krásný den. Do pátku zbývá v podstatě už jen pár hodin, tak to nějak s úsměvem zvládnem :).