Když za krásnou svatbou stojí slzy a proč je to vlastně dobře

Vždycky jsem byla pořádkumilovná. Teda vždycky... Když jsme byli s bráchou malí, tak jsme si pokoj uklízeli v klasickém elegantním stylu. Naházeli jsme všechno do obrovského šuplete pod naší dvoupatrovou postelí. Když bylo tak nacpané, že normálně zavřít nešlo, zapřeli jsme se rukama o něj a nohama o piáno, co stálo proti posteli. Nakonec se to takhle silou vždycky povedlo.

Samozřejmě celý proces nastal až po několika urgencích rodičů a následné hrozbě, že dostaneme na zadek a nepustí nám v televizi Kouzelnou školku.

Od té doby uplynulo hodně vody v řekách.

Dnes miluju uklizený, čistý, voňavý domov. Jelikož jsem perfekcionista a detailista, tak si všimnu každého smítka, kapky na okraji dřezu, každého ohnutého lemu na závěsu. Nedá mi to a klidně kvůli tomu jednomu smítku, co vidím na podlaze, vstanu z gauče od rozečtené knížky a jdu ho sebrat. Nebo srovnat ten závěs. Prostě nemám klid a nemůžu se dál soustředit na čtení, pokud je v mé blízkosti taková disharmonie :-).

Například večer před naší svatbou jsem byla v hotelovém pokoji jedné z družiček a na posteli tam ležela hromada různých věcí.

Něco její, něco moje, gumičky, kosmetika, znáte to... Tak já to začala rovnat, aby- když už to tam teda musí ležet- to aspoň nějak vypadalo. Protože co když zítra přijdou fotografky i do tohohle pokoje. 

Nakonec přišly,fotily holky při líčení. A vidíte, stejně to vypadá pěkně, i když tam nepořádku bylo dost.
Koneckonců, v jakém pokoji, kde se chystají ženy na společenskou událost, ho dost není, že?

Zvláštní je, že se to týká jen mě samotné. Pokud jsem třeba někde na návštěvě, tak si takových věcí vůbec nevšimnu a líbí se mi všude.

---

A uklizeno mám odjakživa ráda i ve svém životě.

Pokud je něco, co mi delší dobu leží v hlavě - cokoliv- nějaký problém, cit, touha po něčem, můj vztah k někomu, snažím se to vyřešit. 

V uplynulém roce jsem si musela v životě hodně uklidit. Především lidi. 

Za pohádkovou svatbou stálo v pozadí dost slz a nepříjemností. Podrazili mě lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. A ještě se tvářili, že oni jsou vlastně ti v právu.

Druhá půle roku 2016 byla hodně těžká.

Ale taky celkově ten rok je rokem, za který jsem nejvděčnější, protože mě hodně naučil a posunul mě o kilometry dál v životě, psychicky, duchovně, jako člověka.

Tvrdá, ale hodně dobrá škola.

Někdy musí člověk spadnout až na dno, aby se měl od čeho odrazit a zklamat se sám v sobě, aby si uvědomil, kým chce být. Musí ztratit hodně přátel, aby zjistil, kdo jsou ti praví, kteří zůstanou i v nejhorším, oni ví❤.
A na svatbě nám stáli za zády.

V danou chvíli, při úklidu,  ty ztráty bolí, ale v důsledku je to to nejlepší, co se může stát. Protože když z života odstraníme špatné lidi, začnou se dít správné věci. A pokud se na Vás někdo vykašle ve zlém, nezaslouží si být s Vámi později v dobrém.

Druhá polovina roku 2017 mi vynahrazuje tu špatnou druhou půlku r. 2016. Jak moc byla ta v roce "16" špatná, tak moc je tak v roce "17" skvělá.

Mám v životě čisto, pořádek, rovnováhu, klid a jen lidi, co za to opravdu stojí. Skvělého manžela a náš obyčejně neobyčejný každodenní život. Nemám už potřebu se za nikým hnát a komukoliv cokoliv dokazovat, vysvětlovat. Nemám potřebu být zadobře s každým. Píšu blog, což by mě loni touhle dobou vůbec nenapadlo.

V roce 2016 jsem přišla o kamarádku- jednu z těch, od které bych to vůbec nečekala a která se na mě vykašlala v nejhorším.

V roce 2017 jsem se na stránkách beremese.cz seznámila s nevěstou Janou. O pár měsíců později jsme, už obě vdané, seděly proti sobě v Kočičí kavárně v pražském Karlíně a kecaly o svatbách, životě a našich chlapech.

Tímhle vším jsem asi chtěla říct jen jedno. Občas stojí všechno za pendrek. Známe to všichni.

Občas se můžete snažit sebevíc a z kolotoče problémů ne a ne vyskočit. 

Ale on se jednou zastaví.

Je to tak lepší.

Vyskakovat z něj během jízdy, během toho, co se točí, by bylo jen o pádu a další bolesti. Nejdřív se musí sám zastavit. Až pak se z něj dá vylézt a jít od něj pryč. Rovně a bez motání hlavy dál životem.

A ano, někdy to trvá, než se dotočí a člověku je těžko z toho, že to nemá konce.

Ale jsem živoucím důkazem toho, že všechno špatné se jednou obrátí do dobrého, pokud jdete po správné cestě.

A díky Janče, že mě vytáhla na to kafe. Bylo to moc fajn. Dáme další.