Říká se: Kamarádka je žena, za kterou byste se provdaly, kdyby byla mužem

Říká se, že kamarádka je žena, za kterou byste se nejraději provdaly, kdyby byla mužem.

Něco pravdy na tom je. 

Zvláštní věc. Kamarádku, ať je jaká chce, nechceme měnit. I když má, stejně jako my, mraky chyb, i když se často rozhoduje pro nás nepochopitelně. I když občas udělá totální blbost. Bereme ji takovou, jaká je a takovou ji milujeme. 

Tohle jsou moje holky. Tři chybí, na svatbu nemohly přijet. Ale jsou to přesně ty, o kterých vím, že i když jsme každá trochu jiná, vlastně nám to nevadí a já bych ani jednu nevyměnila.

Divné je, že ve vztahu mezi partnery to tak kolikrát nefunguje.
Možná je to proto, že v kamarádce, kamarádovi vidíme trochu sebe a víme, že on/a si s životem vždycky nějak poradí. 
Zatímco s partnerem žijeme v jedné domácnosti a to je, povězme si na rovinu, ještě zkrátka o něčem jiném.

Hodně lidí má problém s tím, že se snaží svoji drahou polovičku změnit.

Myslím, že hlavně my ženy na tento nešvar trpíme.

Snažíme se jíst zdravě, cvičit, běhat, starat se o sebe. Na tom není nic špatného. Chceme dobře vypadat a být zkrátka zdravé. Kvůli sobě, kvůli svému muži, kvůli dětem. Proto máme sklony k tomuto životnímu stylu přesměrovávat i svoje polovičky. Taky kvůli sobě, kvůli němu, kvůli dětem. Chceme přece, aby byl zdravý. Jde nám o jeho dobro. A upřímně, chlebem s uherákem ke snídani, řízkem se salátem v práci k obědu a párkama k večeři se k tomu asi neprojí. To víme.

On to možná taky ví, ale nechce to vidět. Štve ho, když ho upozorníme na to, že "zlato, tohlencto ale fakt neni zrovna zdravý". Radši bude jíst tak, jak mu to chutná, než se omezovat. A to zas štve nás. Nebo štve.. My mu to přece přejeme, najedený chlap je, aspoň podle mě, spokojený chlap. To ovšem nic nemění na tom, že tělu prospěšný takový jídelníček zrovna dvakrát není.

Vlastně v základu jde o jedno. O přístup.

Cokoli v život děláme, můžeme dělat buď z povinnosti a pocitu, že se to má, nebo se s danou věcí ztotožnit a dělat ji rádi. V prvním případě je zaručená jen jedna věc. Pokud děláme něco pouze z "musu", nikdy nám to nevydrží. Navíc to nic moc nepřinese, jen nepohodu a dřív nebo později s tím sekneme. Pokud se člověk v určité oblasti opravdu sám nechce změnit, nezmění ho nikdo. Ne trvale.

Já měla vždycky jednu zásadu - Pokud chceš jít s někým do vztahu, ber ho takového, jaký je a nejdřív ho trochu poznej. Pak si srovnej, jestli chyby, které má, vlastnosti a jeho životní styl jsou pro tebe "únosné" natolik, že s nimi budeš schopná vyjít a neměnit je. Pokud ti na něm něco vadí tak moc, že víš, že tohle prostě nedáváš, tak se do toho vztahu radši nepouštěj. Protože dřív nebo později tě to bude štvát natolik, že buďto stejně z toho vztahu utečeš, nebo se ho budeš snažit změnit a pak uteče on.

Jasně, všechno má svoje meze a člověk zas nesmí o všem přemýšlet až moc. Protože vztah nevymyslíš. A život taky ne. Spousta věcí se tak nějak prostě stane. Ani nevíme jak. 

Takže - mít zásady a držet se jich, ale zároveň dát průchod životu takovému, jaký je. Nesnažit se lámat věci přes koleno. A to je další věc, na kterou jsme my ženy expertky  - tohle zvládat, nám moc nejde. 

Jak najít pomyslnou hranici mezi tím, kdy je dobré si věci důkladně rozmyslet a tím, kdy je nechat plynout a neřešit blbosti?

Znáte takové ty rozhovory s kamarádkami, kdy sedíte nad drinkem a pořád dokola omíláte jeden problém ze všech stran a nejste schopny dobrat se nějakého rozumného konce?

Já teda ano.

Naštěstí Praha má dost kaváren. Protože to je pořád něco. 

Někdy mi přijde, že ani nepotřebujeme dobrat se konkrétního výsledku. Zkrátka stačí si jen popovídat, vědět, že mě někdo poslouchá, že já na oplátku můžu poslouchat jeho, že mám zázemí, kde jsem sama sebou. 

Já vždycky patřila k lidem, co nepotřebovali kolem sebe partu lidí. Stačí pár nejlepších. 

Asi proto nemusím mít k životu ani teď hromadu věcí, co jiní považují za nezbytné. Stačí mi pár nejlepších kamarádů a můj chlap.

Miluju, když jen ve dvou jedeme na výlet, když ho každý všední den tahám z postele, protože není schopen vstát ani na čtvrtý budík, když si večer stáhneme film a doma na gauči se u něj cpeme čokoládou. Hlavně, že úvod článku byl o zdravém životním stylu, že. No nic.

Zkrátka obyčejné věci se s těmi správnými lidmi stávají neobyčejnými. A je jedno, kdo jaký je, pokud se máme obyčejně rádi. 

Obyčejně hezkou první zářijovou středu Vám přeju.

L.