Proč tu bylo tak dlouho ticho, aneb potkal mě rozvod

 Jak začít mluvit o něčem, o čem se vám nemluví snadno?

Došla jsem k závěru, že jediným způsobem. Prostě začít. Začít a ono to nějak dopadne. 

My introverti a perfekcionisti chceme mít všechno dopředu promyšlené a naplánované, než s tím vyjdeme ven. Chceme, aby to bylo stoprocentní. Aby to každý pochopil tak, jak to myslíme. Aby to nebyl trapas. Trapasy nesnášíme.

Znáte to možná ale i vy ostatní.
Tak dlouho čekáte na ideální načasování, co nejlepší podmínky a svou vlastní připravenost, až nakonec věc, o kterou jde, nezrealizujete vůbec.

Proto jsem se rozhodla, že dost bylo přemýšlení, skočím do toho po hlavě.

Tak tedy ještě jednou, ahoj, zdravím, jdem na to.

Proč tady bylo přes 2 roky ticho po pěšině...

Tenhle blog byl několik let mojí druhou prací a zároveň hlavním koníčkem společně s pečením pro vás. Kdo patříte ke stálým čtenářům, jistě jste si všimli(y), že za poslední cca dva roky toho tady moc nepřibylo. A blogový instagram spí ještě víc než webovky. 

Pravda je taková, že psát blog o svatbách, když se rozvádíte, není zrovna ideální stav. 

Ano, je to tak, i autorka článků o svatbách, o vztazích, o překonávání překážek v životě a o přesvědčení, že manželství má být na celý život, se může rozvést :).

Ironie? Nevím. Ale těžko můžete pomáhat organizovat někomu svatbu a zahrnout dotyčnou nevěstu pozitivní energií, když sama myslíte na smrt.

---

Je to už víc než 2 roky, kdy jsem konečně otevřela oči a postavila se čelem k věcem, které byly problémem mnoho let. Okolnosti a důvody by byly na samostatný článek, to tady teď otevírat nechci.

Přišel velmi těžký rozchod a po něm několik měsíců útlaku, psychického vydírání a manipulací.

I když jsem věděla, že odchod byl správné řešení, skončila jsem psychicky na dně a zažívala stavy opravdové deprese zahrnující reálné přesvědčení, že kdybych nežila, bylo by všem líp.

K tomu všemu si připočtěme stěhování, nejrůznější - dost velké - rodinné problémy v souvislosti s rozvodem a řešení materiálních a finančních otázek.

---

Depresi si často neumíme přiznat a schováváme ji.

Stalo se běžným, že jsem přijela domů z práce a neměla sílu si ani sundat zimní bundu.

Takže jsem si v ní lehla na postel a ležela tam třeba půl hodiny, než jsem byla schopná vstát.

Každou chvíli jsem brečela. Nejen kvůli věcem, které provázejí rozchod s typem člověka, jakým je můj exmanžel, ale i kvůli naprostým prkotinám, které by mě normálně vůbec nerozhodily. Nemohla jsem stresem normálně spát ani jíst, takže v noci jsem ponocovala, ve dne usínala ve stoje a dělalo se mi na omdlení.

Dnes už vím, že jsem měla reálnou depresi ve smyslu diagnóza.

Ovšem já jsem odjakživa taková, že si v krizi říkám, že je na tom mnoho lidí hůř a že bych si neměla stěžovat. Jak se říká, co sis sama navařila, sama si sněz. Brala jsem to tak, že jsem se vdala dobrovolně a tak věci, které teď musím snášet, za mě nemůže řešit nikdo jiný, že se s tím nějak musím poprat sama.

 Takže jsem nevyhledala odbornou pomoc, i když jsem asi měla, hodně pracovala a snažila se, aby nikdo nepoznal, co se děje.

---

Šuplík jménem Naděje

Mojí šťastnou vlastností je NADĚJE. I když je všechno černočerné, stejně mám někde vzadu v hlavě pootevřený šuplík s nadějí, že to nakonec nějak dobře dopadne.

Někdy je ten šuplík tedy hodně vzadu a ještě solidně odřený a pochroumaný, ale je tam.

Zažila jsem několik situací, kdy jsem měla opravdový strach.

Jednou z exmanžela a později sama ze sebe. Z toho pocitu přesvědčení, že by bylo všem líp, kdybych umřela.

---

Říct si o pomoc není selhání

Dodnes si pamatuju chvíli, kdy jsem zase jednou večer jela z práce, kde si všichni mysleli, jak to dobře zvládám.

Byla zrovna nejtvrší část lockdownu, zákaz vycházení, zavřené okresy. Seděla jsem v metru, úplně na začátku prvního vagonu, abych před sebou neměla žádné lidi a nikdo neviděl, že brečím. Hlavou se mi opět honilo, že nebýt tu, bylo by všem líp.

Vylezla jsem v centru na ulici a zavolala jednomu příteli, který jako jeden z mála věděl, jak na tom doopravdy jsem. Měla jsem strach. Nechtěla jsem se zabít ani si nic udělat, protože miluju život, včetně všeho zlého, co s sebou přináší a taky proto, že věřím v Boha.

Ale zároveň jsem se bála sama sebe. Bála jsem se, že to celé nějak nezvládnu. Nechtěla jsem myslet tímhle způsobem. A i přesto se to dělo. Ten večer v metru mi došlo, že mám vážně problém.

...

Tenhle blog, stejně jako moje pečení a další aktivity kolem svateb, byl postavený na tom, že jedna holka měla sen, něco strašně milovala, od dětství to chtěla dělat a tak s tím začala.

Na základě vlastních zkušeností, sama, bez jakéhokoli týmu, bez obchodních partnerů, bez koruny investované do marketingu, bez znalostí žurnalistiky a reklamy, bez vlastní profi kuchyně.

A ono to - dodnes si myslím, že nějakým zázrakem - začalo fungovat.

Zároveň právě proto, že všechno stálo na mojí osobě, to za stavu, který jsem popsala, už dál nešlo.

---

Děkuju!

Když se zpětně dívám na čísla, jsem ohromená tím, kolik měl tenhle blog pravidelných čtenářů (nebo asi spíš čtenářek) :).  Tehdy mi to vlastně vůbec nedocházelo.

Vlastně mi to v hlavě seplo až nedávno. Shodou okolností se mi teď v zimě na instagramu ozvalo několik různých holek, které blog četly.

Holky, děkuju! Moc si toho vážím, udělalo mi to ohromnou radost! 

Psaly jste, že vám blog pomohl s organizací svateb, že vás bavil a inspiroval, že byl místem, kam se člověk rád vrací. 

---

Vždycky jsem si vážila každého jednoho přečtení či reakce. Na začátku by mě nenapadlo, že blog vydrží a že ho bude někdo opravdu pravidelně číst.

Mám obrovskou radost a je mi ctí, pokud jsem vám mohla aspoň trochu pomoct nebo udělat hezčí pauzu na kafe.

Ta odmlka mě mrzí, člověka to nutí přemýšlet, co mohlo být, kdyby. Teď ale věřím, že už ji možná líp chápete. Tedy pokud jste dočetli ten dlouhý sloh až sem :).

A jsem přesvědčená, že to tak mělo být. Nemohlo to být jinak. Protože...

... Chci být autentická.

Nechtěla jsem se přetvařovat a psát sem články na sílu, za každou cenu, jen aby tu něco bylo.

Ještě nevím, co bude s blogem dál, jakým směrem se bude ubírat. Za poslední dva roky nastalo v mém životě více změn, včetně stěhování a toho, že jsem se začala věnovat i úplně jinému odvětví a změnila firmu, ve které působím na plný úvazek.

---

V každém případě bych tady ale ráda sdílela i něco z procesu, kterým jsem za poslední roky prošla. Věřím, že to může někomu pomoct.

Možná dát kousek naděje, možná pocit, že na to, co se mu v životě děje, není sám, že to zažil i někdo jiný.

Ty ošklivé životní kotrmelce totiž zažívá tolik lidí. Jen je většinou schováváme, aby ostatní nevěděli.

Občas mi přijde na instagramu zpráva, že si procházíte složitým obdobím a že když vidíte, jak "jsem nakonec dopadla" (ano, mám teď úplně nový život, ale o tom taky až jindy), dává vám to víru ve šťastné konce. Ani nevíte, jak si toho vážím.

Protože s vírou, nadějí a pořádnou dávkou práce nakonec všechno vždycky dobře dopadne.

Přeju vám hezký zbytek víkendu a ve všech situacích aspoň malou špetku naděje. Na zdraví a lepší zítřky!

...s láskou Vaše